aquacamino xv.

Posled­ní dny své letoš­ní pou­ti jsem strá­vi­la na Pobře­ží smr­ti. Doslo­va i sym­bo­lic­ky. Vrá­ti­la jsem mamin­či­nu mušli hře­be­natku zpát­ky do oce­á­nu a když doho­ře­la svíč­ka, bylo naše lou­če­ní defi­ni­tiv­ně u kon­ce.

Pobře­ží smr­ti se tady tomu říká pod­le vel­kých skal a nebez­peč­ných prou­dů v Atlan­ti­ku. Je to mís­to, kde čas­to ztros­ko­ta­ly lodě a hod­ně lidí tam zemře­lo. Pro­to je tady hod­ně majá­ků a v Muxii v kos­te­le Vir­xe de Bar­ca sanctu­a­ry se lidé mod­lí za návrat těch, co jsou na moři. Pro­to je kos­tel plný růz­ných lodi­ček. Cíti­la jsem tam sil­nou žen­skou ochran­nou ener­gii Pan­ny Marie.

Když jsem byla na Cami­nu popr­vé, při­padlo by mi 29 km do Múxie jako pro­gram na dva dny. Teď jsem to ušla v poho­dě, což jen doka­zu­je, jak moc jsem se za ty roky změ­ni­la. V Muxii to mám ráda, vždyc­ky tam spo­či­nu a dosta­nu se do sta­vu, kte­rý se v kra­ni­o­sa­král­ní tera­pii nazý­vá „neutrál“. Nic nemu­sí­me, pros­tě jen jsme, což tady na kon­ci ces­ty, kde nic moc není, jde nějak snad­ně­ji.

Cíti­la jsem hlu­bo­ký klid, i když voda byla roz­bou­ře­ná a neklid­ná.

Ani tady nechtě­la svíč­ka, kte­rou jsem se pokou­še­la zapá­lit za mamin­ku už na Kon­ci svě­ta, ven­ku hořet.  A tak jsem ji zapá­li­la až v kuchy­ni pěk­né uby­tov­ny, kde jsem posled­ní noc spa­la. Díva­la jsem se, jak svíč­ka doho­ří­vá. Bylo to stej­né, jako když jsem poma­lu odchá­ze­la máma. Nikdy neví­te přes­ně, kdy ta svíč­ka doho­ří, ale sta­ne se to. Je to řád svě­ta. A se smr­tí je to stej­né. Mámu jsem pro­pus­ti­la do jiné­ho svě­ta, kde už nejsou žád­né svá­ry ani nená­vist. Nebo v to aspoň dou­fám.

Dru­hý den se udě­la­lo hez­ky, a dokon­ce vyšlo slu­níč­ko. Celou pouť až sem jsem na svém bato­hu nes­la vel­kou mušli hře­be­natku, kte­rou jsem po smr­ti mámy našla u ní v bytě. Vrá­ti­la jsem ji sym­bo­lic­ky do moře, vlast­ně oce­á­nu. Šla jsem si zapla­vat, voda bylo stu­de­ná, tak­že jsem mušli upus­ti­la do vodu kou­sek od bře­hu. Díva­la jsem se, jak padá na dno a poma­lu mizí v pís­ku. Ritu­á­ly mají v našich živo­tech svůj význam. Tohle byl můj ritu­ál lou­če­ní, kte­rým jsem tuto svou život­ní kapi­to­lu uza­vře­la.

Potka­la jsem na Cami­nu hod­ně lidí a poví­da­li jsme si spí­še o tako­vých těch běž­ných věcech. Tady pla­tí, že ces­ta je cíl. Kaž­dý chce vyprá­vět svůj pří­běh víc než poslou­chat můj záži­tek s odcho­dem mámy. Tak­že jsem se svě­ři­la jen dvě­ma ženám a ostat­ní pout­ní­ky a pout­ni­ce jsem necha­la na povrchu zdvo­ři­lost­ních frá­zí.

Co před návra­tem udě­lat jiné­ho, než nakou­pit dáreč­ky. Slad­kos­ti, dor­ty z pou­ti a pak všech­no spa­ko­vat do bato­hu včet­ně holí a tra­dá na letiš­tě. Ces­ta byla dlou­há, pro­to­že pře­jezdy na letiš­tě a z letiš­tě neby­ly jed­no­du­ché, ale vlast­ně neby­lo kam spě­chat. Cíti­la jsem vděč­nost, že letiš­tě ve Víd­ni už vní­mám sko­ro jako domov. Svět se od moé­ho mlá­dí vel­mi změ­nil. A já jsem se od své­ho prv­ní­ho Cami­na taky vel­mi změ­ni­la. Vypa­dá to, že neu­stá­lá změ­na je jedi­nou jis­to­tou naše­ho živo­ta.

Vaše Mar­ce­la