AQUACAMINO XIV.

Ces­tou ze San­ti­a­ga na Konec svě­ta jsem potká­va­la podob­né lidi a taky jsem pro­chá­ze­la někte­rý­mi mís­ty už potře­tí či počtvr­té. Pře­mýš­le­la jsem o sobě, o mamin­ce a díky někte­rým zážit­kům i o sto­pě, kte­rou tady zane­chá­va­jí mí kra­ja­né.

Česká stopa

V jed­nom alber­gue na kop­ci jsem vidě­la čes­kou stov­ku mezi ban­kov­ka­mi z celé­ho svě­ta, kte­ré tam pout­ní­ci nechá­va­jí na jed­né stě­ně. Maji­tel mi pyš­ně uka­zo­val, že na mís­tě, kam nikdo nedo­sta­ne, má zala­mi­no­va­nou čes­ko­slo­ven­skou sto­ko­ru­nu z roku 1961. Už mu ji jed­nou někdo vzal, ale poda­ři­lo se mu ji zno­vu zís­kat.  Zají­ma­vý byl špa­něl­ský pár pout­ní­ků. Vytré­no­va­ná žena celou ces­tu běže­la a její muž jel ved­le ní na kole a vezl bato­hy. Když jsem u spo­leč­né veče­ře řek­la, že jsem z Čes­ka, tak on oka­mži­tě rea­go­val: Emil Záto­pek, to je můj veli­ký vzor! Vyjme­no­val, co všech­no Záto­pek vyhrál a jaký to byl borec. Tak jsem podotkla, že Záto­pek tré­no­val ve Zlí­ně a pochá­zí ze stej­né­ho měs­ta. A dopo­ru­či­la jsem mu nový film Záto­pek.

Dal­ší kus ces­ty jsem zpo­ma­li­la.  Když prše­lo a nechtě­lo se mi mok­nout, tak jsem liják strá­vi­la někde v baru a šla jsem jen v době, když zrov­na nepr­še­lo. Při­šla jsem až k vodě do měs­teč­ka Cee, tam jsem si dala oběd, poko­cha­la jsem se po zná­mých mís­tech a vylez­la jsem naho­ru na kopec do alber­gue San Roque. Pat­ří to něja­ké neziskov­ce a pokaž­dé jsou tam něja­cí jiní dob­ro­vol­ní­ci, kte­ří se o to sta­ra­jí. Nyní tam byl star­ší špa­něl­ský star­ší pár. Pán byl muzi­kant, hrál na kyta­ru. No a když jsem řek­la, že jsem z Čes­ka, tak říkal, že máme skvě­lé skla­da­te­le a začal zpí­vat od Dvo­řá­ka Novosvět­skou a potom Sme­ta­no­vu Vlta­vu. Ako­rát mě tvr­dil, že se to jme­nu­je Mol­da­va a že to je řeka. Asi to někdy někdo špat­ně pře­lo­žil.

Dokon­ce i s při­o­pi­tý­mi lid­mi jsem zaži­la vtip­nou situ­a­ci, když mi jeden týpek popřál čes­ky dobrou noc a vyklo­pil ješ­tě na zdra­ví a dob­rý večer. Byl z Hava­je a nau­čil se základ­ní pozdra­vy ve všech mož­ných evrop­ských jazy­cích zemí, kam jez­dí­vá popí­jet. Jest­li rozu­mí i tomu, co mu někdo odpo­ví, to netu­ším. Ale bylo to milé.

Západ slunce jako divadlo

Celou ces­tu nesu na svém bato­hu škebli, kte­rou jsem našla v kra­bi­ci s kamín­ky při fyklí­ze­ní bytu po mamin­ce. Nesu i svíč­ku a chtě­la jsem ji na Kon­ci svě­ta zapá­lit. Bohu­žel u moře dost fou­ká, tak se mi nepo­da­ři­lo pla­men udr­žet. Ale zkou­še­la jsem to, ten úmy­sl tam byl.

Na kon­ci svě­ta se cho­dí k majá­ku a je tra­di­cí sle­do­vat západ slun­ce na pobře­ží.  Ten­to­krát mě kro­ky ved­ly přes kopec, přes sta­rá pohan­ská mís­ta, kde dřív půso­bi­ly růz­né kul­ty a ode­hrá­va­ly se tady zají­ma­vé věci. Gali­cie je magic­ká, v pověs­tech nechy­bí čaro­děj­ni­ce a vlkod­la­ci, ale já jsem pře­svěd­če­ná, že ty pohan­ské kme­ny ve sku­teč­nos­ti niko­mu neško­di­ly, nao­pak.

Došla jsem až k majá­ku, kde si lidé seda­jí na ská­ly, fotí se u pat­ní­ku s čís­lem 00. A pak už všich­ni jen sle­du­jí, jak slun­ce zapa­dá do moře. Jeden muzi­kant hrál na har­fu, byla tam uvol­ně­ná atmo­sfé­ra, poho­da.

Pro­to­že když všich­ni pout­ní­ci dora­zí až sem, na Konec svě­ta,  mají spl­ně­no.  Už jen rela­xu­jí.

Zno­vu jsem se vyfo­ti­la u cedu­le na památ­ku udá­los­ti, kdy sem v polo­vi­ně 15. sto­le­tí došlo posel­ství čes­ké­ho krá­le Jiří­ho z Poděbrad, míro­vou misi vedl Lev z Rož­mi­tá­lu.  Opět jsem cíti­la pýchu na to, že jsem Češ­ka a v naší his­to­rii bylo hod­ně svět­lých momen­tů a skvě­lých osob­nos­tí. Pro­šla jsem se po ska­lách a západ slun­ce jsem sle­do­va­la z tera­sy míst­ní­ho baru. Pro­to­že už to mám léty zku­še­nos­tí vychy­ta­né a pozo­ro­vat západ slun­ce se skle­nič­kou vína v ruce je moc fajn. I když ani tady se mi nepo­da­ři­lo svíč­ku za mamin­ku zapá­lit, byla tady sym­bo­lic­ky se mnou.

Pří­rod­ní podí­va­ná je jako vel­ké diva­dlo, pro­to­že lidé růz­ně pose­dá­va­jí a postá­va­jí a sle­du­jí slun­ce na jeho ces­tě za obzor.  Chví­li bylo scho­va­né za mra­ky, a když vykouklo, dav jen zašuměl jééé. Všich­ni jsme to sle­do­va­li minu­tu po minu­tě, dokud se posled­ní kou­sek slun­ce nescho­val za moř­skou hla­di­nu, což vyvo­la­lo aplaus. Tako­vé diva­dlo jed­no­ho her­ce a tou hvězdou je Slun­ce.

Až dohoří svíčka

Na Finis­te­ře jsem hod­ně pře­mýš­le­la o smr­ti. O tom, jaké to je, když člo­věk dojde až na konec a dál už z jaké­ho­ko­liv důvo­du nemů­že.

Pod­le sta­rých pověs­tí lidé tady už nikdo dál jít nemů­že, pro­to­že tu kon­čí svět. Dál už se může jenom létat nebo cho­dit po hvězdách. I původ­ní Cami­no do San­ti­a­ga byla ces­ta, kte­rá původ­ně sou­vi­se­la s hvězda­mi a Mléč­nou drá­hou. Mož­ná ten původ­ní úmy­sl ješ­tě fun­gu­je. I dneš­ní křes­ťan­ská ver­ze s polem plným hvězd s tím nějak sou­vi­sí.

Na Kon­ci svě­ta je v pořád­ku si klást i neob­vyk­lé otáz­ky. Napří­klad, co se sta­ne, když člo­věk zemře? Stá­la jsem tam s tou zhas­nu­tou svíč­kou a sna­ži­la jsem se před­sta­vit, že jsem úpl­ně sama. Jako když si zavřu oči, zacpu uši a jsem je já uvnitř sebe. Čeká nás po smr­ti ješ­tě dal­ší ces­ta?  Na ská­le na Finis­te­ře kdy­si stá­val oltář zasvě­ce­ný slun­ci, ale dnes už se dozví­te jen novo­do­bé infor­ma­ce. Křes­ťan­ství tu sta­rou his­to­rii tro­chu násil­ně pře­kry­lo a vyprá­ví se jen o sva­tém Guiller­mo­vi a jeho pous­tev­ně. Lidé sem dodnes cho­dí, kaž­dý z jiné­ho důvo­du. A pořád to fun­gu­je bez ohle­du na tom, čemu věří­me. Zapsa­la jsem tady jmé­no své mamin­ky do pamět­ní kni­hy. Kruh její­ho živo­ta se uza­vřel, ale ten můj se točí dál.

Dneska jdu do Muxie. Mám tady oblí­be­né alber­gue v cen­t­ru, kte­ré je úpl­ně luxus­ní.  Snad se mi tady poda­ří zapá­lit tu svíč­ku a nechat ji doho­řet až do kon­ce. Potom chci mušli vrá­tit zpát­ky do moře.

Vaše Mar­ce­la