Každý den na Caminu je svým způsobem unikátní. Někdy se člověk jen tak nechává unášet rytmem vlastní chůze, jindy ho zastaví nečekaná drobnost nebo rozesměje bizarní náhoda. Právě taková směsice maličkostí a velkých momentů utváří naši poutnickou zkušenost.
Nedělní ráno 31. srpna 2025 jsem se probudila ve starobylém hotelu přímo vedle katedrály v Santiagu de Compostela. Snídaně, pohoda, dokonce jsem koketovala s myšlenkou, že si kousek cesty ušetřím autobusem. Ale nakonec mě nohy přesvědčily, že chtějí jít samy.
Tuhle trasu už znám jak své boty, šla jsem ji už třikrát a jednou i v opačném směru. Z každého koutu na mě vykukují nějaké vzpomínky.
Tady jsem svačila, tady obědvala, tady mi nedali najíst, i když jsem měla hlad. Na této lavičce jsem potkala divného týpka, u jiné laskavou babičku. Každé místečko na mě mluvilo příběhy, které jsem si tam kdysi uložila.
Den ale tentokrát nebyl zalitý sluncem. Naopak, zažila jsem asi deset cyklů oblékání a svlékání pláštěnky, někdy za chůze, jindy pod přístřeškem, většinou jen jednou rukou. Opravdu nechci mít mokré věci, ani kšandy na batohu, tak mám nepromokavou bundu, pláštěnku na batohu a přes to všechno ještě pončo, abych byla opravdu v suchu. A stejně jsem se rozhodla zvládnout celých 30 km, které jsem si naplánovala.
poutnická solidarita
Na ubytování jsem se těšila, loni tam byl sympatický muž a kůň a celé místo mělo zvláštní magii. Jenže nevstoupíš dvakrát do téže ubytovny. I tady došlo ke změně personálu a nový mladík evidentně neměl pro práci nadšení. Všechno jsem si musela zjišťovat sama a snídaně se změnila v chaotickou hru. Byla jsem z toho docela mrzutá a drželo se mě to celou cestu.
Navíc jsem zjistila, že jsem tam zapomněla na sušáku své merino kalhotky. Ty, co stojí skoro tisícovku a váží pod sedm deka. Prostě typická ztráta roztržité a čistotné poutnice.
Se ztrátami se na Caminu počítá, říkala jsem si, a sedla jsem si do pekárny na kafe. A v tu chvíli se tam objevil Ital, se kterým jsme byli na obědě v Santiagu a který spal ve stejném albergue. Prý jestli jsem tam něco nezapomněla. Třicetiletý muž mi předal moje kalhotky a byla to ostuda jako hrom. Ale nakonec převážila radost. Nebylo to poprvé, na Caminu ztrácím spodní prádlo se železnou pravidelností. Jednou je to podprsenka na sušáku, jindy kalhotky neznámo kde. Vždycky se najde někdo, kdo je ochotný mi je vrátit, nebo aspoň poslat po dalším poutníkovi.
A tak jsem i přes deštivé ráno a tváře červené ostudou vykročila dál. Camino mě opět naučilo přijímat věci, jak přicházejí. Každý den je novým začátkem a každý ztracený kousek prádla je nakonec příležitostí ověřit si sounáležitost poutníků. Na Caminu nikdy nevíte, jestli ztratíte ponožku nebo získáte nového přítele. A tak jsem si řekla, že příště si na prádlo připevním GPS tracker. Kdo ví, třeba se z toho stane mezi poutníky nový trend! 😄
Vaše Marcela