AQUACAMINO XI.

Sobo­ta 30. srp­na 2025. Den D, pří­chod do San­ti­a­ga de Com­poste­la. Spa­la jsem na Mon­te Goso na kop­ci nad San­ti­a­gem, jen kou­sek od mís­ta, kam pout­ní­ci míří hle­dat odpo­vě­di, klid, osvěd­če­ní o absol­vo­vá­ní pou­ti nebo začá­tek dal­ší­ho dob­ro­druž­ství. Já jsem měla svůj cíl: dora­zit ke katedrá­le mezi prv­ní­mi dese­ti.

Budík jsem si nasta­vi­la na tři ráno, ale v půl tře­tí mě pro­bu­di­la ner­vo­zi­ta. Ješ­tě jsem budík zatíp­la s tím, že buď vsta­nu sama nebo to pros­tě nechám osu­du. Nako­nec jsem vsta­la přes­ně tak, abych byla mezi prv­ní­mi na ces­tě.

Je pět hodin ráno. Při­chá­zím ke katedrá­le v San­ti­a­gu prá­vě v oka­mži­ku, kdy odbí­je­jí zvo­ny. Oprav­du jsem na mís­tě dnes prv­ní.

Prv­ní pout­ni­ce, prv­ní člo­věk před úřa­dem pro pout­ní­ky, mokrá a pro­mrz­lá, nad­še­ná.

Úřad pro pout­ní­ky ote­ví­rá až v devět, tak­že jsem muse­la čekat, ale sou­tě­ži­vost a fakt, že jsem svůj cíl spl­ni­la, mě hřá­ly víc než sve­tr. Postup­ně při­chá­ze­li dal­ší pout­ní­ci: dvě Číňan­ky v mém věku, sku­pi­na šes­ti mla­dých Špa­ně­lů i mla­dý Ital, kte­rý mi při­po­mí­nal kole­gu z býva­lé kan­ce­lá­ře. Prv­ních deset pout­ní­ků kaž­dý den dosta­ne pozvá­ní na oběd do jed­no­ho z nej­star­ších hote­lů na svě­tě, Hostal dos Reis Cató­li­cos. Poda­ři­lo se mi to! Byl to luxus­ní záži­tek, stří­br­né pří­bo­ry, slav­nost­ní atmo­sfé­ra a stůl jen pro nás deset pout­ní­ků. Uži­la jsem si kaž­dý oka­mžik.

Ten den jsem se pro­chá­ze­la San­ti­a­gem, kte­ré už důvěr­ně znám. Cíti­la jsem se jako v těch fil­mech, kde kaž­dý den začí­ná­te zno­vu, jen s jiný­mi roz­hod­nu­tí­mi a výsled­ky. Poča­sí neby­lo val­né a byla jsem vymrz­lá, ale naštěs­tí jsem jako pout­nic­ký mazák zna­la. tri­ky, jak si užít luxus poko­je v pětihvěz­dič­ko­vém hote­lu hned ved­le katedrá­ly, se sní­da­ní a vlast­ní kou­pel­nou, a to vše jen za 30 euro. Dvě hodi­ny v hor­ké spr­še, čis­té povle­če­ní, pros­tě kou­sek nebe pro una­ve­nou pout­ni­ci.

Večer v katedrále

Večer jsem se roz­hod­la jít na mši a násled­ně zůstat na vigí­lii pro nově pří­cho­zí pout­ní­ky. Nevě­dě­la jsem přes­ně, co mě čeká, ale prá­vě kouz­lo nezná­mé­ho dělá ces­tu neza­po­me­nu­tel­nou. Po mši jsme dosta­li čer­né papí­ro­vé kar­tič­ky a malý zpěv­ník. Přes drob­né písmo jsem moc nevi­dě­la, ale o to víc jsem vní­ma­la atmo­sfé­ru. Pře­su­nu­li jsme se na nádvo­ří, kam se běž­ně nedo­sta­ne­te, a kněz nám umož­nil pro­mít­nout na kar­tič­ku coko­li, s čím se chce­me roz­lou­čit – hří­chy, smut­ky, sta­ros­ti. Kar­tič­ky jsme pak hodi­li do ohně, kněz nás pokro­pil svě­ce­nou vodou a spo­leč­ně jsme zpí­va­li.

Násle­do­va­la ces­ta do Por­ta Glo­rio, do jinak uza­vře­né čás­ti katedrá­ly. Prů­vod­ce vyprá­věl o sochách, ale akus­ti­ka mi nedo­vo­li­la moc rozu­mět. Bylo nás tam jen asi dva­cet, pocit výji­meč­nos­ti byl téměř hma­ta­tel­ný. Nako­nec jsme se usa­di­li na a mezi vyře­zá­va­né sedač­ky a nastal čas sdí­le­ní pří­bě­hů.

Posta­vi­la jsem se a s omluvou za svou špa­něl­šti­nu jsem sdí­le­la svůj pří­běh o péči o mamin­ku, o tom, jak mi pouť pomá­há se s ní nějak roz­lou­čit, o její škebli, kte­rou s sebou nesu. Mož­ná můj pří­běh niko­ho neza­jí­mal, mož­ná ano. Důle­ži­té bylo, že jsem ho moh­la vyslo­vit nahlas a neby­la jsem na něj sama. To, že může­me své pří­běhy svě­řit dru­hým, dává Cami­nu zvlášt­ní sílu.

Na závěr jsme sestou­pi­li k ostat­kům sva­té­ho Jaku­ba. Ven­ku lilo jako z kon­ve a zpě­vák, na kte­ré­ho jsem se těši­la, nako­nec na svém mís­tě nebyl.   Ale já jsem si v prů­cho­du stej­ně poti­chu zazpí­va­la „It’s time to say good­bye“, sym­bo­lic­ky, sama pro sebe i pro všech­ny pout­ní­ky na ces­tě, kte­rá kon­čí  nebo začí­ná v San­ti­a­gu.

Spá­nek v krás­ném, čis­tém hote­lu byl dlou­hý a ničím neru­še­ný. Někdy je nej­vět­ší vítěz­ství zasta­vit se a užít si oka­mžik. Být prv­ní nebo posled­ní pod­le toho, co zrov­na člo­věk potře­bu­je. Cami­no nás mění nejen po fyzic­ké strán­ce, ale hlav­ně men­tál­ně. Když se v nedě­li ráno pro­bu­dím, už nejsem stej­ná jako vče­ra.