aquacamino x.

Už dva roky se vydá­vám do Špa­něl­ska s vědo­mím, že ať se mi na Cami­nu sta­ne coko­liv, mám se na koho obrá­tit. Javier je můj pří­tel na tele­fo­nu, stráž­ný anděl, spří­z­ně­ná duše.  Ten­to blog bych mu ráda věno­va­la.

S Javie­rem jsme se sezná­mi­li před dvě­ma lety, když jsem se pro­chá­ze­la po zapo­me­nu­té pout­ní stez­ce Cami­no Olvi­da­do. Šla jsem sama a v úmor­ném ved­ru jsem dora­zi­la do malé ves­nič­ky jmé­nem Laba­nie­go.  Uby­tov­na byla spí­še míst­ní paří­cí míst­nost, pro­to­že ve ves­ni­ci žije jen 12 lidí. Navští­vil mě míst­ní poli­cis­ta, kte­ré­ho jsem potka­la večer před­tím v baru, a při­ve­zl mi zmrz­li­nu. Bylo to milé ges­to. Poté, co ode­šel, jsem si všimla, že na mě lidé ve ves­ni­ci poku­ku­jí.

Sed­la jsem si před dome­ček a čeka­la, jest­li mě někdo oslo­ví. A při­šel Javier, s moto­ro­vou pilou v ruce.

Poví­da­li jsme si spo­lu s dal­ší­mi lid­mi až do noci a pili víno z míst­ních zásob.

Dal­ší den ráno mě při­šel pozvat na sní­da­ni k sobě domů, pro­to­že ve ves­ni­ci nema­jí žád­ný obchod. Při­tom jako pout­ni­ce jsem byla na obcho­dech a barech závis­lá, nemě­la jsem si kde jin­de něco k sněd­ku kou­pit. Tak jsem pozvá­ní při­ja­la. Byl to sym­paťák a necí­ti­la jsem ani stín obav. Zapo­mně­la jsem i na tu moto­ro­vou pilu v jeho ruce před­cho­zí den.

Zjis­ti­la jsem, že Javier je spří­z­ně­ná duše, pro­to­že oba milu­je­me zvlášt­ní hudeb­ní nástro­je. U něj doma jsem obje­vi­la úžas­nou sbír­ku. Uká­zal mi dudy, kte­ré si při­ve­zl ze Skot­ska. Chtě­la jsem je zku­sit, ale on říkal, že to ráno nejde, pro­to­že děla­jí straš­ný kra­vál. Tak mě dopro­vo­dil do lesa, kde jsem si o půl devá­té ráno zahrá­la na dudy. Byla to jed­na z nej­bi­zar­něj­ších věcí, kte­ré jsem na Cami­nu zaži­la. Mám k tomu i doku­men­ta­ci.

Javier mě od té doby tro­chu kon­t­ro­lu­je, když se obje­vu­ji v jeho oko­lí, pro­to­že vidí, jakým způ­so­bem ces­tu­ji a že jsem občas nebez­peč­ná sama sobě.

Pomá­há mi najít doprav­ní spo­je­ní, pro­to­že sys­té­mu jako míst­ní rozu­mí víc. A kdy­by bylo nej­hůř, pros­tě nased­ne do auta a při­je­de za mnou. Nebo pro mě.

Javier pochá­zí z umě­lec­ké rodi­ny, i když celý život pra­co­val u želez­ni­ce. Je to dob­rý člo­věk, kte­rý nezišt­ně pomá­há ve svém oko­lí. Když letos zača­ly ve Špa­něl­sku les­ní požá­ry, sna­žil se zajis­tit vyčiš­tě­ní teré­nu od nále­tů a křo­vin. A když úřa­dy nere­a­go­va­ly, spo­lu s ostat­ní­mi lid­mi z ves­ni­ce to udě­la­li sami. Je to pros­tě oby­čej­ný a záro­veň vel­mi výji­meč­ný člo­věk, kte­rý doká­že jed­nat, když je to potře­ba.

Tu moto­ro­vou pilu neměl v ruce při našem sezná­me­ní náho­dou. Pra­cu­je s ní dost čas­to a dělá podi­vu­hod­né věci. Když při­šel covid a neměl co na prá­ci, vyčis­til ces­tič­ky k neda­lekým rui­nám staré­ho kláš­te­ra, o kte­rý se nikdo dlou­ho nesta­rá. Začal tam vytvá­řet umě­lec­ká díla, kte­rá vypa­da­jí, jako by tam byla odjak­ži­va. Vyká­cel něja­ké stro­my, aby byly vidět roz­va­le­né kame­ny. Občas někde visí něja­ká dře­vě­ná věc a člo­věk jen pře­mýš­lí, jest­li to vznik­lo samo nebo to někdo vyro­bil?

Vznik­la tako­vá pseu­do­na­uč­ná ces­tič­ka s kame­ny posklá­da­ný­mi do tva­ru, kte­rý vypa­dá dost okult­ně. Javie­ro­vi to při­šlo zábav­né a někte­ří pout­ní­ci jis­tě netu­ší, že na jed­nom dře­vě­ném kří­ži je Kris­tus vyro­be­ný z panen­ky Bar­bie, bez prsou, natře­ný na čer­no. Tomu říkám kre­a­ti­vi­ta. Ješ­tě teď mě to někdy budí ze sna 

Jak jsem už psa­la v jed­nom z před­cho­zích pří­spěv­ků, vidě­la jsem se s Javie­rem letos už podru­hé. Při­dal se ke mně na tři dny Cami­na, co fyzic­ky zvlá­dl ujít. Ale i když už se odpo­jil a vrá­til se domů, zatím­co já jdu dál až na Konec svě­ta, vím, že jsme pořád ve spo­je­ní. Přá­tel­ství nemá žád­né hra­ni­ce. Pokud sami máte něja­ké andě­la stráž­né­ho, tak víte, o čem mlu­vím.

Vaše Mar­ce­la