Tak ti moji andílci fungují! Už dva lidé mi hlásili zlepšení stavu poté, co je na cestě začal doprovázet anděl. A pak že se malé zázraky nedějí každý den. Camino je i tom, že mám čas naslouchat lidem a sdílet jejich příběhy.
V klášteře v Sobradu jsem potkala jednu Italku, se kterou jsem se viděly už o něco dříve v jedné ubytovně. Povídaly jsme si tenkrát o tom, že občas kousek Camina popojede autobusem, občas se jen tak povaluje na pláži, ale že hlavně pečuje o své zdraví. Nechce honit kilometry, stačí, že se umí o sebe postarat. Zrovna v tu chvíli jí ale moc dobře nebylo, tak jsem jí dala jednoho svého andílka, co každý den cesty rozdávám.
Teď za mnou přišla v klášteře a řekla mi, že od té chvíle, co dostala mého andílka, všechno nabralo lepší směr a že se začala cítit líp. Začala znovu chodit se svými přáteli. To bylo moc milé a mám radost z toho, že to funguje. Sleduju i další proměny. Čech Lukáš, který umí malinko anglicky a na začátku se bál s někým mluvit, po týdnu sice stále mluví málo, ale už se nebojí. Domluví si všechno, co potřebuje, v restauraci nebo albergue. To mě taky moc potěšilo. Ty drobné krůčky se nakonec nasčítají. Každého z nás každé Camino v něčem zocelí nebo nasměruje.
Teď jsem uprostřed přírody v pěkné albergue, který vede starší německý pár. Ten pán je hrozně šikovný a všechno to tady udělal vlastníma rukama. To obdivuju a oceňuju. Zítra mě čeká ještě celý den chůze.
Čtvrtek 28. srpna, den číslo 16. Andílka jsem ráno dala jedné slečně z Čechoamerické rodiny. Žije v Americe, má české rodiče a mluví krásně česky. Teď studuje v Praze. Byla milá, tak dostala dalšího mého andílka. Dnes je můj poslední společný den s Javierem. Máme před sebou poslední kilometry Camina del Norte a v Arzúa se potkáváme s Caminem Frances.
V klášteře v Sobrádu jsme se moc dobře vyspali. Jeho zdi jsou tlusté tak 1,5 metru a neprojde přes ně žádný signál. Není tu žádný elektrický smog, a navíc jak jsme unavení, spíme všichni jako zabití. Javier není úplně fit a zvládá jenom krátké části Camina. Takže se vracel pro své auto a odjel zpátky domů. Jsem ráda, že tu byl aspoň na kousek cesty.
Znovu jsem si povídala s tou Němkou s tureckou rodinou. Mám to moc ráda, když si můžu povídat s lidmi, kteří mají jiný uhel pohledu. Už proto, že se narodili a žijí v jiném prostředí, můžeme se navzájem obohatit svými názory a myšlenkami. Mluvily jsme i o tom, jak jsou některé národy utlačované, třeba její Kurdové, a že my Češi jsme si také to svoje národní obrození museli vydupat. A nakonec se nám to podařilo, máme svůj samostatný stát.
Poněkud jinou zkušenost si odnáším ze setkání s párem německých poutníků. Když jsme se představovali, řekla jsem, že jsem z České republiky. Pán se na mě díval, jakože o tomto státě slyší prvně v životě. To mně přišlo zvláštní. Když se potom rozjela vzájemná konverzace, byla v němčině, protože i lidé z albergue byli Němci. Jen jsem je požádala, jestli bychom nemohli přejít na angličtinu, že německy nerozumím. A ten německý poutník se mě zeptal, proč jako nemluvím německy? Pro něj to bylo zřejmě něco nepochopitelného, a mně to zase přišlo tak arogantní, že jsem se rozhodla, že se německy učit nebudu. Z každé lekce na cestě si člověk něco odnese.
Vaše Marcela