Vracím se ve vzpomínkách k neděli 24. srpna. Jak jsem psala v minulém blogu, udělala jsem si volnější den. Vyrazila jsem do města Montanero. A po návratu do albergue mě čekalo překvapení, které mi upřímně moc nešlo pod nos.
Postel vedle mě byla ověšená nějakým prádlem. Jasný znak toho, že se tam někdo ubytoval. Jenže to prádlo strašně smrdělo. Využila jsem všechno, co jsem měla, abych ten puch v okolí své postele nějak eliminovala. Rozložila jsem velký šátek, který jsem nastříkala levandulí a všelijakými voňavkami, aby ke mně ten smrad nemohl. Když se objevil kluk, který postel obsadil, ani jsem neměla chuť se na něj usmívat nebo si s ním povídat. Jen jsem si vymezovala levandulí svůj prostor. Spali jsme u otevřeného okna, i když byla strašná zima.
Ráno se mi to rozleželo v hlavě a odhodlala jsem se ho oslovit. Řekla jsem mu: Ahoj, mluvíš anglicky? A podíval se na mě kluk ve věku mých dětí, s hezkýma očima a milým úsměvem. A řekl, že je s angličtinou v pohodě. Tak jsem trochu zalitovala, že jsem si s ním nepovídala už včera.
Stejně jsem našla odvahu a řekla jsem mu, že si to možná neuvědomuje, ale trička je dobré občas vyprat.
Vyděsil se a ptal se, jestli smrdí? Chtěla jsem to říct co nejmírněji, ale stejně se chudák přestal usmívat a bylo mu to líto. Možná, že párkrát spal venku. Možná člověk sám sebe necítí. Nebo je prostě mladý a nemá žádnou zkušenost.
Vždycky, když někdo říká, že něco musel udělat nebo něco říct, tak přemýšlím, jestli opravdu musel, a většinou dojdu k tomu, že nemusel.
Ale v tomto případě si myslím, že jsem udělala dobře. Mladým lidem je dobré občas aspoň jemně naznačit, že je dobré se o sebe starat. Obecně často slyším, že mladí jsou hrozní, takoví nebo makoví. Mně přijdou super, včetně toho kluka. Potkávám na Caminu spoustu mladých lidí. Jedna holka z Dánska mi šla nakoupit, když jsem měla krizi a nebyla jsem schopná ujít večer už ani metr. Byla to slečna po maturitě, šla měsíc Camino del Norte úplně sama před roční pauzou od studia. Rozmýšlí se, co bude dělat dál, co studovat. Je samostatná, přemýšlivá a zjevně se nebojí. Já jsem v jejím věku neuměla nic, ani mluvit. A bojím se dodnes.
Další den jsem došla na pohodu do městečka Abadín. Cestou jsem znovu potkala jednu Němku, jejíž rodina pochází z Turecka. Povídali jsme si o národnostních menšinách, o právu na sebeurčení a bylo to moc zajímavé. Den s číslem 13 vůbec nebyl nešťastný, naopak. Akorát se mi ztratil jeden andílek. Asi si našel vlastního majitele.
V úterý 26. srpna ráno jsem se probudila v Abadínu a to už se ke mně přidal Javier. Je to můj kamarád, kterému bych chtěla věnovat zvláštní díl svého blogu. Naposledy jsme se viděli, když jsme týden před smrtí mojí maminky seděli v restauraci na Camino Lebaniego u kávy a já jsem mu říkala, že tuším, co mě čeká doma a že se bojím.
Maminka zemřela a já jsem se vrátila na Camino, abych si ujasnila třeba to, jak s jejím popelem naložím. Dáme ji do hrobu? Nebo bude lepší vsypová loučka?
Probírám to i s Javierem. A pořád vidím nějaké zdejší hřbitovy, kde jsou hroby na patra.
Teď jen dovyprávím 14. den, aby můj deník z Camina držel pohromadě. Protože Javier přijel autem, jednu etapu jsme si zkrátili. Večer jsme šli do albergue donativo v Baamonde, kde jsem dala svého andílka do krabičky na dobrovolné příspěvky. Celé zařízení je nové, otevřené teprve dva týdny. tam jsem dala Andílka do krabičky. Mladý pár si tady pořádil dům, ve kterém ubytovávají poutníky, uvaří jim, operou. Povídají si s nimi u společné večeře. Sdílejí s deseti cizími lidmi svůj domov a mě to fascinuje, protože já mám ráda svoje soukromí.
Ve středu středa 28. srpna začal 15. den mého Camina. Andílka jsem dala Jekaterině, Rusce žijící v Německu. Já Rusy normálně nemusím a v dnešní době je mám ráda ještě méně než kdykoliv jindy. Jenže všichni nejsou stejní a měli bychom na to občas myslet. Jekaterina má 36 let, ale vypadá na 16. Má takové milé, skromné vystupování, žádné negativní emoce, prostě sympaťačka. Bolela ji noha, tak jsem jí ráno dala andílka, aby se jí ulevilo. A asi to pomohlo, protože když jsme se další den potkaly na jiném místě, říkala, že je jí dobře. A dokonce tam byla dřív než my.
Ten den 15 jsme potkali i Čecha Lukáše a šli jsme ve čtyřech, Javier a já, ta Němka z Turecka a Lukáš docela dlouhou trasu přes 30 kilometrů. Různě jsme se ztráceli a nebyla jsem schopná spočítat, kolik kilometrů jsme nakonec ušli. Nakonec jsme dorazili do Sobrada, kde je velký klášter. Ubytovalo se tam asi 90 poutníků. Když je lidí tolik najednou, je těžké vnímat jednotlivce a ne dav. Mnich s dobrovolníky měli při ubytovacím procesu dost zvláštní přístup, takový skoro policejní. Že by tu měli poutníky v nějaké zvláštní úctě, to se určitě říct nedá. Ale navzdory tomuto neosobnímu přijetí to bylo velmi zajímavé místo. Součástí areálu je i několik kostelů. Mě zaujal jeden, který byl prázdní, nevyužívaný. A co myslíte, i tady jsem neodolala a zkusila jsem si tu zazpívat. Bylo to pecka! V prázdném prostoru byla skvělá akustika a užila jsem si to!
Při tom zpívání jsem si uvědomila, že se začínám těšit do Santiaga de Compostela, kde se zpívá často.
A v jednom průchodu je také skvělá akustika. S jedním operním zpěvákem jsem si tam kdysi zazpívala It‘s time to say Goodbye. I teď jsem na cestě, abych řekla Goodbye nějaké části svého života a rozloučila se s mámou. Santiago už je skoro na dohled. Závidím těm, co jdou Camino poprvé a zažijí ten jedinečný wow pocit. Ale i když se vracím opakovaně a chci jít ještě dál až k moři, na tu chvíli před katedrálou se těším taky.
Vaše Marcela