Sobota 23. srpna, 11. den mého putování. Opravdu výživný den plný překvapivých momentů a noci strávené v omamné vůni odpuzovače hmyzu. Přežila jsem a můžu vyprávět, co všechno se stalo.
Dnes jsem měla relax den a šla jsem jen krátkou trasu. Vydala jsem se ráno z Ribadea, dala jsem si snídani v albergue, kafíčko v kavárně a pak pohodově šlapala směrem k malým horám, které jsem potřebovala přejít. Velkou část cesty jsem si povídala s jedním Arménem. Rád by ve Španělsku žil, ale umí jen trochu španělsky, anglicky málo. Když jsme si chtěli povídat, dopadlo to tak, že on mluvil rusky a já česky a takhle nám to fungovalo.
Povídali jsme si o všem možném, sdíleli jsme recepty a pak se mě zeptal, jaká je naše hymna.
Nastal dost vtipný moment, protože jsem stála uprostřed lesa na pěšině a z plných plic zpívala českou státní hymnu.
Měla jsem z toho husí kůži. Bylo mi líto přestat, tak jsem přidala i tu slovenskou část. Jemu se jejich státní hymna nelíbí. Byl překvapený, že znám celý text té naší. No jistěže znám! Česká hymna je podle mého názoru jedna z nejhezčích na světě, protože ostatní jsou většinou vojenské pochody. My máme píseň o tom, jak je to u nás hezké. Probrali jsme ještě spoustu další věcí a rozloučili se, jak už to na Caminu bývá.
Rozhodla jsem se, že přespím na jedné ekofarmě, kde občas ubytovávají poutníky. Po 18 km jsem vyhodnotila, že to je dnes pro mě tak akorát a těšila jsem se, jak si odpočinu. Ovšem tato farma byla teda víc punk, než jsem čekala. Upřímně doufám, že nikde nechytím nějaké breberky. Majitelé, nějaký německý pár, jsou teda velice stateční. Mají tu ovce, zahradu, koupili nějakou starší zemědělskou usedlost, která prý byla sedm let opuštěná. Já bych asi takhle žít nedokázala, ale oni říkají, že jsou spokojení.
Upřímně, jsem tu ubytovaná sama a trošku se tu bojím. Není to až taková pohoda, jak jsem čekala. Plánovala jsem si, jak tady budu meditovat, ale do toho mám opravdu daleko. Nohy se hojí, ale na patě mám pořád kus nějakého puchýře. Nastříkala jsem celou postel a veškeré textilie kolem repelentním sprejem. Mám takovou placičku, která má odpuzovat štěnice.
A udělala jsem všechno včetně magie, energetické očisty a fyzického vyčištění prostor v rámci možností, abych byla v noci v bezpečí a nic mě nesežralo.
Chtěla jsem si užít aspoň přírody a seděla jsem venku na zídce a dívala se na západ slunce. Chtěla jsem hrát na flétnu, ale nebyl tam klid, pořád odněkud zněl zvuk motoru, traktoru, nevím čeho. Tak jsem si jen chvilku zahrála a vrátila jsem se do toho domu. A nemohla jsem otevřít dveře. Napadlo mě, že zamkli a odešli pryč. Bylo 8 hodin večer a já jsem měla uvnitř batoh se všemi věcmi. Zvonila jsem s malou dušičkou na majitele, ale paní mi jen ukázala, že jsem dveře pořádně nezmáčkla. Majitelé byli v pohodě, jen já jsem byla ze všeho dost vyděšená. Už večer jsem se nachystala, že hned ráno vypadnu, že tu nechci být ani o minutu déle.
Ráno jsem vystřelila už v 5 hodin a než se rozedněno, dvě hodiny jsem šla úplně sama zemědělskou krajinou. A co myslíte, samozřejmě jsme se bála ještě víc než v tom divném domě! Byla to hotová stezka odvahy. Jak se začalo rozednívat, uklidnila jsem se, dala si v příjemné kavárně po cestě croissant a kafíčko a umyla jsem se na normálním čistém a voňavém záchodě. Svět je zase v pořádku. Jdu po normální cestičce, která není asfaltová, a přemýšlím o tom, že na některých místech je opravdu lepší nebýt sama. Zvládla jsem to, jako vždycky. Teď musím vymyslet, jak další etapy poskládat, abych dohnala zpoždění a stihla se ve vymezeném čase dovolené dostat až na Konec světa.
Neděle 24. srpna, 12. den Camina. Přišla jsem do městečka Montanero už v poledne. Původně jsem chtěla jít ještě o 15 km dál přes kopec, ale bolely mě nohy a říkala jsem si, že po 20 km za sebou nemusím blbnout.
Albergue ve 13 hodin otevřelo a já jsem si odpoledne stihla vyřešit spoustu věcí, které jsem odkládala. Hned jak jsem na ubytovnu vešla, ucítila jsem vůni chlóru. Neumíte si představit, jak mě to potěšilo! Věděla jsem, že tady bude čisto a bezpečno. Zašla jsem si na pizzu a větrám si nohy, aby se mi zahojily. Čeká mě zítra cesta přes kopec, i když jen 18 km. Naštěstí už tady nejsou asfaltové cesty, ale příjemné pěšiny lesem, je tu hlína a spadané listí, a to je pro moje barefooty ta správná pohodička. Zítra večer přijede můj kamarád Javier a pár dnů půjdeme spolu.
Vaše Marcela