Jsem na Caminu již desátý den. Pokračuju ve své cestě po Camino del Norte, kterou jsem si vybrala až ve Španělsku kvůli rozsáhlým požárům. Ale vlastně vůbec nejde o to, kam jdeme, ale co necháváme za sebou. V hlavě víří spousta myšlenek a občas každý poutník narazí na své fyzické limity. I já.
Čtvrtek 21. srpna byl celkem v pohodě. Šla jsem z Quieras do Navia, vyrazila jsem ráno po snídani svižnou chůzí. Dostala jsem se do příjemného rytmu, dala jsem si oběd v restauraci, a ještě si v krabičce přinesla jídlo na večer i na snídani. V restauraci chtěli, ať jim do deníčku napíšu, odkud jsem, tak jsem tam k zápisu přidala i jednoho svého andílka. Povídala jsem si cestou s lidmi a našlapala 30 km.
V pátek 22. srpna jsem šla celý den skoro 38 km po asfaltu. Chtěla jsem vyrazit brzo ráno, ale nepovedlo se mi to dřív než kolem osmé hodiny. Občas jsem cestou viděla moře, prošla jsem se pěkným městečkem, poseděla na břehu a pokoukala do modré hladiny. Nekoupala jsem se, neměla jsem čas.
Na povídání s lidmi si ale najdu čas vždycky, to ke Caminu patří.
Už několikátý den po sobě jdu v barefootových botách po asfaltu, a to není dobrý nápad. Barefooty miluju, ale zrovna tento povrch a mnoho kilometrů denně, to je dost náročné. Posledních 11 km jsem si vůbec neužívala. Začaly mě bolet nohy, začaly se mi dělat puchýře na chodidle. Z posledních sil jsem se doslova doplazila do svého albergue s vidinou, že si konečně něco dám pivo a sprchu. Ovšem když si myslíte, že nemůže být hůř, tak může. Ubytovna byla zavřená a když jsem se dozvonila na nějakého ne úplně ochotného týpka, , tak mi oznámil, že pro mě místo nemá. Kdybych měla více sil, asi bych ho chtěla zabít.
Ještěže mám ten mobil. Telefonovala jsem a našla si jinou postel v jiném albergue, akorát že ještě o kilometr dál. Každý krok mě bolel tak, že jsem skoro nebyla schopná to ujít.
Už vím, kde jsou moje limity a jak vypadám, když na ně narazím.
Byla jsem unavená, hladová, naštvaná a nevěděla jsem, jestli mám brečet nebo nadávat. Moje tělo to rozhodlo za mě. Sotva jsem vstoupila do dveří, tak jsem se rozplakala. Všichni si mysleli, že jsem nějaká nezkušená novicka na prvním Caminu a bylo mi nesmírně trapně.
Důležité je, že i to jsem zvládla. Ubytovala jsem se, ležím s nohama zvednutýma a končím s falešným hrdinstvím. Zítra si zkrátím trasu jen na nějakých 18 km a skončím někde v horách mezi ovcemi. Kdybyste o mě pár dní neslyšeli, tak jsem tam zůstala a medituju.
Vaše Marcela