aquacamino V.

Jak jsem už minu­le pro­zra­di­la, kvů­li roz­sáh­lým požá­rům jsem se vyda­la na posled­ních 300 kilo­me­t­rů Cami­no del Nor­te, sever­ní tra­su, kte­rá vede podél pobře­ží od Irúnu přes Bilbao až dále do San­ti­a­ga. Je to ces­ta, kte­rá mě vede vle­vo podél oce­á­nu. Někdy ho vidím, někdy ne, ale jeho pří­tom­nost mě stá­le dopro­vá­zí.

Prv­ní eta­py neby­ly nic moc, ale teď už se oprav­du dostá­vám na nád­her­ná mís­ta s úchvat­ný­mi výhle­dy. Vče­ra jsem se dokon­ce kou­pa­la, dnes už ne, ale moře jsem vidě­la hned něko­li­krát.

Dnes jsem dora­zi­la do ves­nič­ky Cada­ve­do. Potka­la jsem pět míst­ních chla­pů, kte­ří se zna­jí ze ško­ly a setká­va­jí se tu pra­vi­del­ně. I když už žijí jin­de, pořád se vra­ce­jí na spo­leč­né výle­ty. Vyprá­vě­li mi o tom, jak je Cada­ve­do nej­lep­ší a nej­krás­něj­ší čás­tí celé­ho Cami­na del Nor­te. Je to nároč­ná tra­sa s kop­ci, kde se stou­pá a kle­sá, ale prá­vě stří­dá­ní teré­nu je na tom to krás­né. Ovšem nohy mě bolí, ne že ne.

Páno­vé mi navrh­li, abych se k nim při­da­la na alter­na­tiv­ní tra­su, kte­rá je pod­le nich lep­ší než ta ofi­ci­ál­ní. A já jsem šla, aniž bych o tom nějak pře­mýš­le­la. Až poz­dě­ji mi došlo, že to asi neby­lo zrov­na nej­mou­dřej­ší roz­hod­nu­tí. Svým dce­rám bych radi­la, aby to nedě­la­ly. Ale vlast­ně to bylo moc fajn, dora­zi­li jsme spo­leč­ně na krás­nou pláž, zašli jsme si na pivo, a nako­nec jsme se roze­šli. Ješ­tě mi posla­li pár foto­gra­fií jako vzpo­mín­ku na naše neče­ka­né setká­ní.

Jed­ním z nej­vět­ších darů Cami­na jsou vždyc­ky lidé, kte­ré potká­vám. Na pout­nic­kých uby­tov­nách se setká­vám s růz­no­ro­dou smě­si­cí lidí a všich­ni jsme si svým způ­so­bem rov­ni. Už jsem potka­la dva archi­tek­ty, práv­ní­ka, ženu v domác­nos­ti, spous­tu stu­den­tů. Klu­ka, co pra­cu­je s autis­ty jako soci­ál­ní koor­di­ná­tor někde v Dán­sku. Vyslou­ži­lé­ho ame­ric­ké­ho vojá­ka, kte­rý byl ve všech zná­mých vál­kách, truh­lá­ře, důchod­ce Korej­ce, se kte­rým se nikdo nedo­mlu­vil, pro­to­že uměl jenom tro­šič­ku ang­lic­ky. A taky otce s pat­nác­ti­le­tým synem, se kte­rý­mi jsme všich­ni na uby­tov­ně maza­li kar­ty, pro­to­že vypadla wi-fi a v údo­lí nebyl sig­nál.

Zno­vu mě ohro­mi­la ta úžas­ná atmo­sfé­ra rov­nos­ti a respek­tu, kte­rá mezi pout­ní­ky panu­je. Na Cami­nu je jed­no, zda ujde­te 8 km nebo 40 km den­ně, kaž­dý si jde svou vlast­ní ces­tou a svým tem­pem. Ten­to pří­stup, kdy nikdo niko­ho nehod­no­tí, je pro mě vel­mi léči­vý. Koneč­ně pobý­vám v pro­stře­dí, kde ostat­ní respek­tu­jí má roz­hod­nu­tí a nikdo mi (jako v Čes­ku) pořád neří­ká, co bych měla nebo nemě­la dělat.

Ten­to pocit svo­bo­dy a při­je­tí je něco, co si ze své pou­ti odná­ším už teď. Je to zku­še­nost, kte­rá mě učí vážit si ces­ty ostat­ních a respek­to­vat jejich vol­by, i když já jsme se roz­hod­la jinak.

Dnes ráno jsem měla ješ­tě jiný, zvlášt­ní záži­tek. Milu­ji zpí­vá­ní v prázd­ných kos­te­lích nebo v tune­lech, kde je fakt dob­rá akus­ti­ka. Dnes jsem jeden tunel našla a byla jsem tam doce­la dlou­ho úpl­ně sama. Zpí­va­la jsem si tam na plné kou­le asi půl hodi­ny, gospe­ly, lidov­ky, hal­le­lu­jah, a oprav­du jsem si to uži­la. Je to moje malá osob­ní úchyl­ka, kte­rou si dopřá­vám, když nikdo není v dosle­chu.

Nyní jsem v Que­ru­as, v turis­tic­kém alber­gue, kde mám klid­né a čis­té pro­stře­dí. Po dnech plných soci­ál­ních inter­ak­cí, rozu­měj setká­vá­ní s růz­no­ro­dý­mi lid­mi, potře­bu­ju chví­li pro sebe. Je to tady tako­vé estro­ge­no­vé, což prá­vě teď dost oce­ňu­ju. Všech­no je tady čis­té, mám tu záclon­ku u poste­le a háček ve spr­še, kde se navíc můžu zamknout. Tak to zrov­na teď­ka mi dělá dob­ře.

Zít­ra mě čeká dal­ší eta­pa ces­ty do Navia, kde se budu opět kochat krá­sa­mi podél plá­že. Na ces­tě čas­to mys­lím na svou mamin­ku. Mám s sebou její škebli, kte­rou nesu až na konec svě­ta. Jako na kaž­dém Cami­nu, i letos roz­dá­vám svo­je andíl­ky z korál­ků lidem, kte­ří mi na ces­tě pomoh­li nebo mě inspi­ro­va­li. A nezá­le­ží na tom, jest­li je to uklí­zeč­ka, dob­ro­vol­ník nebo pout­ni­ce.

Cami­no del Nor­te je pro mě nejen fyzic­kou výzvou, ale i ces­tou k sobě samé. Mám opět pro­stor na to, abych se zamys­le­la nad věc­mi, kte­ré potře­bu­ji v živo­tě změ­nit, dokon­čit nebo posu­nout. Na co mys­lí­te v létě vy?

Vaše Mar­ce­la