AQUACAMINO IV.

Je úte­rý 19. 8. 2025 večer a já jsem v krás­ném malin­kém alber­gue dona­ti­vo v Soto de Luiña. Fun­gu­je na prin­ci­pu dob­ro­vol­ných pří­spěv­ků pro pro­vo­zo­va­te­le a sku­teč­ně kaž­dý dává, kolik může.  Nikdo to nezne­u­ží­vá.

V sobo­tu jsem byla v Leo­nu a dala jsem si sní­da­ni se svo­jí dce­rou, kte­rá tam teď pra­cu­je jako dob­ro­vol­ni­ce v uby­tov­ně pro turis­ty. A bylo to moc milé se s ní takhle potkat. Ona umí dva jazy­ky a sama se nau­či­la špa­něl­sky do té míry, že tam fun­gu­je jako uby­to­va­tel­ka pro pout­ní­ky. Potka­la jsem se taky s kama­rá­dem Javie­rem a v sobo­tu odpo­led­ne jsem vyra­zi­la do Ovie­da.

Někte­ré tra­sy pout­ních cest už jsou zavře­né kvů­li požá­rům, tak­že jsem zvo­li­la Cami­no del Nor­te, kte­ré vede po pobře­ží.

V Leo­nu bylo ješ­tě 38 stup­ňů, ale jak jsme pře­je­li hory, najed­nou se ochla­di­lo a v nedě­li ráno jsem dokon­ce zmok­la. Prv­ní den ces­ty z Ovie­da byl nud­ný a nepří­jem­ný, navíc jsem byla una­ve­ná a měla jsem chmur­né myš­len­ky a nemě­la jsem chuť nic sdí­let. Mís­to na své věci jsem pořád pře­mýš­le­la o těch požá­rech, přá­te­lích, kte­ří žijí v ohro­že­ných ves­ni­cích v horách. Bojím se o ně, bojím se i o jiné míst­ní oby­va­te­le i pout­ní­ky, kte­rým zkří­žil ces­tu ten­to živel.

U nás v Čes­ku lidé nadá­va­jí na stát, na sys­tém, ze kte­ré­ho tou­ží ode­jít. Ovšem když se na to teď dívám z dru­hé stra­ny, není to tak jed­no­znač­né. Když jsem ode­šla jako zaměst­nan­ky­ně na vol­nou nohu, byla to moje vol­ba, kte­rá mi dala vice svo­bo­dy. Ale pořád jsem sou­čás­tí toho sys­té­mu nad tím, kte­rý mě mož­ná tro­chu ome­zu­je, ale urči­tě v mno­hém i chrá­ní. Když se mi něco sta­ne, zavo­lám hasi­če, záchran­ku, poli­cii. Nebu­du na to sama. V pří­pa­dě požá­ru vyra­zí na pomoc i dob­ro­vol­ní hasi­či, kte­ří jsou his­to­ric­ky sko­ro v kaž­dé ves­ni­ci. Opus­tit sys­tém zní mož­ná láka­vě, ale jen do doby, než bude­me čelit něče­mu, co sami nezvlád­ne­me.

Tady ve Špa­něl­sku mají jen pro­fe­si­o­nál­ní hasi­če a pokud chce někdo pomá­hat jako dob­ro­vol­ník, není vyško­le­ný ani nemá žád­nou výba­vu. I pro­to už dva dob­ro­vol­ní­ci při haše­ní roz­sáh­lých požá­rů v Gali­cii zemře­li. Navíc pořád pře­mýš­lím o tom, že ty požá­ry někdo úmy­sl­ně zaklá­dá. Co je to za lidi? Šílen­ci? Kdo může něco tako­vé­ho udě­lat?

Začá­tek cami­na tedy nebyl upřím­ně moc pří­jem­ný. Dal­ší den jsem se pro­bu­di­la v uby­tov­ně San Mar­tin, kde je tra­di­cí spo­leč­ná veče­ře. Všich­ni sedí u sto­lu a roz­dě­lu­je­me si jíd­lo z vel­ké­ho hrn­ce.  Je pří­jem­né pobýt s jiný­mi pout­ní­ky a při­jít na jiné myš­len­ky. Na dal­ší ces­tě jsem se koneč­ně dosta­la do ryt­mu.

Šla jsem sama přes hory a doly a zača­la pře­mýš­let o věcech, kte­ré si potře­bu­ji pro­mys­let. Zača­lo mi to dávat smy­sl a postup­ně se to všech­no obrá­ti­lo k lep­ší­mu. Potka­la jsem moc sym­pa­tic­kou paní Sil­ke z Němec­ka, zku­še­nou pout­ni­ci, kte­rá také vyzná­vá tako­vý ten můj klid­ný styl. Byla mno­hem zku­še­něj­ší než já a taky už se nau­či­la špa­něl­sky, aby si cami­na více uži­la. Zít­ra mě čeká krás­ná eta­pa kolem pobře­ží, tak už se moc těším.

Vaše Mar­ce­la