aquacamino prolog II.

Svou před­mlu­vu k letoš­ní­mu cami­nu, na jehož dru­hou část se prá­vě balím, bych chtě­la věno­vat vzpo­mín­ce i na dal­ší dvě puto­vá­ní v letech 2023 a 2024.  Vidí­te sami, že ty roze­stu­py už jsou maxi­mál­ně roč­ní. Cami­no se sta­lo nepo­stra­da­tel­nou sou­čás­tí mého živo­ta a taky způ­so­bem, jak čer­pám sílu.

V roce 2023, po šes­ti letech od své prv­ní pou­ti, jsem se vyda­la do Špa­něl­ska zno­vu.  Má roman­tic­ká duše si vybra­la zapo­me­nu­tou ces­tu hora­mi Cami­no Olvi­da­do. Byla to vel­ká pec­ka. Uká­za­lo se, že jsem se od své­ho prv­ní­ho cami­na v roce 2017 mno­hé­mu nau­či­la a záro­veň že jsem v něčem stá­le stej­ně naiv­ní. Tře­ba jsem si mys­le­la, že když má něja­ká ces­ta svo­je webov­ky a soci­ál­ní sítě, že reál­ně exis­tu­je. Měla jsem zku­še­nost z posled­ních 100 km před San­ti­a­gem, kde jdou davy lidí a na kaž­dém kro­ku je uby­to­vá­ní. A teď jsem se vyda­la do hor na ces­tu, kde neby­ly znač­ky, kde čas­to neby­lo co jíst ani kde přespat.

Obno­va ces­ty Olvi­da­do sice díky vel­ké­mu pro­jek­tu zača­la už v roce 2021, ale neu­vě­do­mi­la jsem si, že bude trvat mno­ho let, než se reál­ně poda­ří tra­su dob­ře ozna­čit a najít posky­to­va­te­le slu­žeb. Do té doby tam budou naiv­ní pout­ní­ci a pout­ni­ce jako já blou­dit úpl­ně sami. Bylo to vel­mi auten­tic­ké a vel­mi šíle­né. Dodnes se divím, že jsem to pře­ži­la ve zdra­ví. Tady sku­teč­ně nepo­tká­te tisí­ce pout­ní­ků den­ně.

Někdy jsem nepo­tka­la vůbec niko­ho. Na začát­ku jsem se neu­stá­le ztrá­ce­la, tře­ba pět­krát za hodi­nu.

Občas jsem chyt­la něja­kou navi­ga­ci, kte­rá aspoň troš­ku fun­go­va­la, pak už jsem se ztrá­ce­la tře­ba jen tři­krát za den. Nako­nec jsem si zvyk­la.

Měla jsem s sebou stan. Nikdy v živo­tě jsem pod sta­nem nespa­la, ani jsem ho neu­mě­la posta­vit, ale chtě­la jsem si sta­no­vá­ní v pří­ro­dě zku­sit. Nako­nec jsem v něm přespa­la asi jen pět­krát a pak jsem ho taha­la na zádech.  I ta men­ší zku­še­nost se sta­no­vá­ním však stá­la za to, pro­to­že funě­ní zví­řat kolem sta­nu mě pořád­ně vydě­si­lo. Doslo­va jsem zamrz­la a jen jsem se mod­li­la, aby si mě neda­la k veče­ři. Celý dal­ší den jsem šla úpl­ně zatuh­lá, jak mě ten strach ochro­mil.

Když jsem nemě­la vodu ani jíd­lo, nemě­lo smy­sl hle­dat mís­to pro stan. Občas jsem došla k želez­nič­ní tra­ti a necha­la se vla­kem kou­set popo­vézt na mís­to, kde jsem se moh­la najíst a vyspat. A pro­to­že vla­ky nesta­ví úpl­ně všu­de, občas jsem někte­ré eta­py ces­ty minu­la. Nebe­ru to ale jako pod­vá­dě­ní, ale spíš jako potvr­ze­ní toho, že jsem dob­rá a pora­di­la jsem si. Ostat­ně celé Cami­no Olvi­da­do měří 670 kilo­me­t­rů.

Vzpo­mí­nám i na setká­ní s jep­tiš­kou, kte­rá za mnou v jed­né ves­nič­ce při­šla ke kaš­ně na návsi a pozva­la mě na kávu. Jme­no­va­la se Vik­to­rie a byla straš­ně milá.  V tom pro­mod­le­ném pro­sto­ru jsem se cíti­la vel­mi pří­jem­ně. Sice mě dost zasko­či­lo, že při­ja­la jmé­no Jesus Maria, ale setká­ní bylo tak dojem­né, že jsem se po odcho­du od ní roz­pla­ka­la. Byla úpl­ně oby­čej­ná a já jsem si uvě­do­mi­la, že prá­vě to je nej­víc. Být sama sebou.

O rok poz­dě­ji jsem šla Cami­no Sal­va­do, kte­ré bylo v něčem ješ­tě těž­ší než Cami­no Olvi­da­do. Vede přes vel­ké hory, což je pro pade­sá­ti­le­tou nevy­spor­to­va­nou ženu nároč­něj­ší než pro všech­ny ty sil­né mla­dé muže, kte­ří tam cho­dí běž­ně. Bylo to přes­to krás­né a já jsem to zvlád­la. Co tě neza­bi­je, to tě posí­lí.

Když jsem se napo­ji­la na Cami­no Pri­mi­ti­vo, uvě­do­mi­la jsem si, že je tam tro­chu jiná ener­gie. A pout­ní­ci mají ve zvy­ku vytvá­řet tako­vé „cami­no-rodin­ky“, sama si s jed­nou ješ­tě občas píšu přes what­sapp. Najed­nou jsi sou­čás­tí něja­ké dočas­né komu­ni­ty, kte­rou víc poznáš. Když spíš s nimi na uby­tov­ně, najed­nou to není míst­nost plní cizích lidí, ale nás čle­nů rodi­ny, kte­ří se tro­chu zná­me a sdí­lí­me spo­lu tra­su a důle­ži­té infor­ma­ce. Já jsem sice soli­tér, ale i tato zku­še­nost byla zají­ma­vá. Nemu­se­la jsem se tolik bát.

Strach, to je moje vel­ké téma. Bojím se vše­ho, bojím se i doma. Bojím se vál­ky. Bojím se u tele­vi­ze. Bojím se sama v horách.

Dří­ve jsem se bála o děti. Pak jsem se bála roz­vo­du a reak­cí man­že­la, to jsem asi zaži­la nej­vět­ší strach v živo­tě. Tak­že když je jed­no, jest­li sedím doma pod dekou nebo putu­ju nezná­mou kra­ji­nou, tak se pros­tě vydám na tu ces­tu. Pro­to­že cami­na mě posi­lu­jí a vím, že i když se pořád bojím, že si umím pora­dit.

Mám vět­ší důvě­ru sama v sebe. I když mě čas­to dáva­lo oko­lí naje­vo, že jsem neši­kov­ná, neschop­ná a nic neu­mím, i když mě pod­ce­ňo­va­li.

Přes­to jsem se vyda­la na svou vlast­ní ces­tu. Doká­za­la jsem se vyma­nit z nefunkč­ní­ho vzta­hu. Ode­jít ze stá­lé­ho zaměst­ná­ní. Dnes jsem pod­ni­ka­tel­ka a dělám prá­ci, kte­rou milu­ju. Vystu­do­va­la jsem kra­ni­o­sa­král­ní tera­pii a vod­ní tera­pie a mohu pomá­hat dru­hým lidem, aby také našli svou vlast­ní ces­tu. Ráda si poví­dám s kli­en­ty a vymýš­lím stá­le nové akti­vi­ty a pro­jek­ty, jak udě­lat svět kolem sebe lep­ším.

Sta­la jsem se AQUAMARCELOU, kte­rá hle­dá zdra­ví v kap­kách vody.

Přes­to, nebo mož­ná prá­vě pro­to mě straš­ně baví cho­dit po cizí zemi, kde mě nikdo nezná a nic o mě neví. Udě­la­jí si o mě obrá­zek jen z toho, co prá­vě vidí nebo co jim řek­nu. Nene­su s sebou svou minu­lost oplá­ca­né šprt­ky ani sum­b­mi­siv­ní man­žel­ky. Všech­ny soci­ál­ní sta­tu­sy a život­ní role odklá­dám. Se svou sla­bou špa­něl­šti­nou jsem na cami­nu troš­ku za pito­meč­ka, kte­rý rozu­mí jen zčás­ti, zato se pořád smě­je. A to je pro mě nová a napros­to skvě­lá zku­še­nost.

Už zít­ra se zno­vu vydá­vám na ces­tu. Budu se s vámi dělit o své nové zážit­ky a zku­še­nos­ti. Moc děku­ji za vaši pod­po­ru.

Vaše Mar­ce­la