Už jsem tři dny na cestě. Poslední týdny před odjezdem přinesly divoký vír událostí. Snažila jsem se zvládnout všechny důležité úkoly. Musela jsem vyklidit byt po mamince, připravit ho na rekonstrukci, zařídit záležitosti kolem hřbitova a domluvit odvoz našeho starého auta do autošrotu. Po 20 letech se s ním loučíme. K tomu všemu jsem běhala po úřadech a připravovala se na cestu. A samozřejmě jsem pro vás chystala do rezervačního formuláře podzimní termíny kranio a WATSU.
Pořídila jsem si nový batoh, který je o 5 kg lehčí než ten, který jsem měla na svém prvním Caminu v roce 2017. Zato já jsem o 5 kg těžší, takže v součtu je váha stejná. Na batohu se houpá škeble hřebenatka, kterou jsem našla u maminky v krabici pokladů z výletů. Rozhodla jsem se ji vzít s sebou a vrátit ji symbolicky zpátky do moře. Ne tady, v Barceloně, ale až na konci cesty, na konci světa. Chci uzavřít jeden životní cyklus.
Toto camino je pro mě symbolem rozloučení. Maminku beru na cestu k moři tak trochu s sebou.
Nejsem dostatečný pankáč na to, abych to udělala jako ve filmu The Way/ Camino, ale i tak cítím, že je se mnou. Opět jsem si vyrobila andílky s růžovým korálkem z kamene, jehož jméno si nepamatuji, ale líbí se mi.
Ve Španělsku jsou požáry, což znamená, že nemá smysl připravovat přesný itinerář, budu se muset přizpůsobovat situaci. Zatím trávím pár dní jako turistka v Barceloně. Jsem tady poprvé.
Přemýšlím tady o svých cestách a o tom, co pro mě znamenají. Včera večer jsem na ubytovně potkala mladou Brazilku, se kterou jsme se bavily o tom, jaké to je, když žena cestuje sama. Ona má za sebou cestování po Austrálii a Evropě, i když sama říká, že necestuje moc. Ve své sociální bublině čelí otázkám, jestli se nebojí, protože pro její přátele je cestování samotné ženy neobvyklé. Ale ona si to užívá. Když nemá s kým, prostě se vydá na cestu sama. Mnoho žen se bojí cestovat samy, z různých důvodů. Stejně to má i její maminka, která čeká, až bude mít některé z dětí čas a na cestě ji doprovodí. Poslala jsem mamince jednoho ze svých andílků. Třeba jí dodá trochu odvahy.
Vzpomněla jsem si na své první camino, které bylo pro mě bodem zlomu. Na camino chodí hodně samostatných poutníků, tak jsem se k nim přidala. Od té doby vím, že to zvládnu. Že se o sebe dokážu postarat.
Na jaře jsem se bavila s Brazilcem žijícím v Galicii, který říkal, že místním lidem by přišlo divné, kdyby žena šla do Santiaga sama. Vyprávěl mi o své mamince, která žije v domě přímo na trase poutní stezky. Nikdy ji nenapadlo, že by se po cestě sama vydala. Až jednou se jeho maminka jen s malým batohem připojila ke kolemjdoucím poutníkům. Protože neměla žádný plán, nevěděla, kde by přespala ani kam by se vydala dál, tak si musela večer zavolat domů pro odvoz. Je to trochu úsměvná historka, ale alespoň udělala ten první krok. I vy můžete. Jestli to bude jen výlet do přírody nebo daleká cesta, na tom nezáleží.
Ráda inspiruji lidi, aby se nebáli a vydali se svou vlastní cestou.
Můj blog a příspěvky na sociálních sítích nejsou o chlubení se, co jsem zvládla, ale o sdílení zkušeností. Věřte mi, že mnoho věcí v životě jsem nezvládla. I tak se snažím lidi kolem sebe inspirovat. Někdo chce plést svetry, jiný pěstovat zeleninu, já se chci toulat sama cizí zemí.
Cestování mě naučilo, že překonávání překážek je součástí balíčku zážitků. Ne vždy to zvládám v pohodě. Někdy se ocitám ve stresujících situacích a cítím se ztracená. Jindy je pro mě těžké v novém prostředí pochopit, jak věci fungují. A přiznávám, když jsem unavená, snadno se rozbrečím. Už vím, že v tu chvíli potřebuji zpomalit a dát si čas, abych se zorientovala.
Chci s vámi sdílet své zkušenosti a zážitky a podpořit vás v odhodlání, abyste se vydali za svými sny. I když to není vždy snadné a někdy se něco nepovede, je důležité to zkoušet. Jít svou cestou je skvělé.
Dnes vyrážím do Leonu. Držte se mnou krok!
Vaše Marcela