AQUACAMINO prolog I.

Už za pár dnů se vydá­vám do Špa­něl­ska dokon­čit cami­no, kte­ré jsem muse­la pře­ru­šit kvů­li péči o umí­ra­jí­cí mamin­ku. Než začnu psát nový pří­běh, chtě­la bych se ješ­tě vrá­tit v čase do jara roku 2017. Na začá­tek své prv­ní ces­ty, kte­rá odstar­to­va­la vel­ké změ­ny v mém živo­tě.

Potře­bo­va­la jsem v té době hlav­ně „roz­cho­dit“ nedáv­ný roz­vod. Zna­la jsem kni­hy o ces­tě do San­ti­a­ga, dokon­ce jsem zjis­ti­la, že něko­lik mých zná­mých se na pouť už sku­teč­ně vyda­lo. Mně to při­pa­da­lo úpl­ně nedo­stup­né.

Nikdy jsem nikde neby­la sama. Celý život jsem se pořád o něko­ho sta­ra­la a nemoh­la jsem ces­to­vat tam, kam bych chtě­la.

Byla jsem dce­ra, man­žel­ka, mamin­ka. Vědě­la jsem, co má kdo rád a sna­ži­la jsem se jim to zajis­tit. Nemě­la jsem ale vůbec pro­stor být sama sebou a roz­ho­do­vat se sama za sebe. A najed­nou to šlo. Tak jsem si na dva týd­ny vza­la dovo­le­nou v prá­ci a zača­la se při­pra­vo­vat na ces­tu.

Prv­ní cami­no je vždy tako­vé ini­ci­ač­ní. Se spous­tou začá­teč­nic­ké­ho nad­še­ní i obvyk­lých chyb, hlav­ně pokud jde o množ­ství věcí v bato­hu. Nastu­do­va­la jsem si všech­ny mož­né tra­sy, měla jsem téměř doko­na­lý plán ces­ty, kde kte­rý den budu, kam půjdu, kde přespím, jak se tam dosta­nu. To jsem ješ­tě nevě­dě­la, že mě tře­ba budou bolet nohy a někde se zdr­žím. Nebo se ztra­tím. Nebo potkám skvě­lé lidi, se kte­rý­mi kus ces­ty půjdu neplá­no­va­ným tem­pem. Měla jsem plán a toho jsem se drže­la. Krok po kro­ku jsem smě­řo­va­la do měs­teč­ka Luga, kde jsem se chtě­la napo­jit na posled­ních 100 km ces­ty do San­ti­a­ga de Com­poste­la. A pak jít dál až k moři. To mě láka­lo více než katedrá­la, při­pa­da­lo mi to doslo­va magic­ké, dojít až na konec svě­ta do Finis­ter­ry.

Všech­no pro mě bylo nové. Muse­la jsem si pora­dit na letiš­ti, kde jsem nikdy sama neby­la. Natož se domlu­vit s ome­ze­nou zna­los­tí špa­něl­šti­ny ve Špa­něl­sku. Všech­no jsem si bra­la osob­ně, všu­de jsem vidě­la něja­ká zna­me­ní, o všem jsem pře­mýš­le­la. Najed­nou jsem se moh­la roz­ho­do­vat sama za sebe. Sed­nout si, kdy chci. Jít dál nebo zůstat. Popr­vé v živo­tě jsem děla­la jen to, co jsem chtě­la, a nemu­se­la jsem se niko­mu omlou­vat ani nic vysvět­lo­vat.

Jsem pře­svěd­če­ná o tom, že mě ta ces­ta zachrá­ni­la. Doda­la mi sebe­vě­do­mí, že si umím pora­dit v růz­ných situ­a­cích. Že je zvlád­nu. Že jsem sil­něj­ší, než jsem si kdy mys­le­la.

Baví mě potká­vat ces­tou zají­ma­vé lidi, ale stej­ně ráda cho­dím sama. Můžu si pře­mýš­let o svých věcech a nevě­nu­ji pozor­nost niko­mu jiné­mu než sobě. Ale tohle je hod­ně indi­vi­du­ál­ní. Někdo rád cho­dí v kolek­ti­vu, někdo radě­ji sám. Obdi­vu­ji všech­ny pout­ní­ky, kte­ří jdou ve dvou, pro­to­že se pozna­jí vel­mi osob­ně. Je to tako­vé až sko­ro intim­ní, sdí­let s někým týd­ny kaž­dý krok. Při­jde mi to moc krás­né a vlast­ně bych také ráda našla v živo­tě part­ne­ra, se kte­rým bych se na cami­no doká­za­la vydat ve dvou. Zatím cho­dím sama a jsem šťast­ná.

Já, oby­čej­ná žena střed­ní­ho věku, kte­rá nikdy nespor­to­va­la a pra­co­va­la v kan­ce­lá­ři, jsem nacho­di­la den­ně spous­tu kilo­me­t­rů. Čeli­la jsem spous­tě výzev. Nohy mě bole­ly. Ale navzdo­ry tomu jsem šla­pa­la pořád dál za zapa­da­jí­cím slun­cem, dokud to šlo. Pod­le těch sta­rých pří­bě­hů jsem si pak na pobře­ží sed­la na ská­lu a díva­la jsem se, jak slun­ce zapad­ne za hla­di­nu moře. Něco ve mně mělo umřít a dru­hý den se naro­dit zno­vu. Na tom­to mís­tě zva­ném Pobře­ží smr­ti jsem se ten­krát dokon­ce na tři dny ztra­ti­la. Když jsem dora­zi­la do Muxie, měla jsem sku­teč­ně inten­ziv­ní pocit zno­vuzro­ze­ní.

Někde tam se poma­lu zača­la rodit AQUAMARCELA. Žena, kte­rá chce pomá­hat dru­hým na ces­tě ke zdra­ví a odva­ze vydat se na ces­tu, ať už to zna­me­ná coko­liv.

Všu­de jsem cíti­la hod­ně sil­nou žen­skou ener­gii. Potká­va­la jsem Maruš­ky s mimin­kem v náru­čí v kaž­dém kos­te­lí­ku. Cami­no pro mě není o kon­krét­ním nábo­žen­ství, ale o víře v sebe sama. Přes­to mám ráda sym­bo­li­ku a ritu­á­ly, kte­ré nám pomá­ha­jí.

Už před tou­to prv­ní ces­tou jsem si doma sed­la upro­střed napros­té­ho cha­o­su v novém bytě a zača­la jsem vyrá­bět andíl­ky z korál­ků. Po ces­tě jsem je roz­dá­va­la milým lidem, kte­ré jsem potká­va­la.  Ten­to zvyk už mi zůstal: kaž­dý den pou­ti daru­ji něko­mu jed­no­ho andíl­ka. Občas se mi něja­ký ztra­tí a jde si svou vlast­ní ces­tou. Jako já.

Příš­tě se ješ­tě vrá­tím k dal­ším svým cami­nům a při­po­me­nu si, co všech­no mě puto­vá­ní nau­či­lo. A pak už hurá na dal­ší ces­tu!

Vaše Mar­ce­la