Na svou poslední pouť– camino – jsem se vydala v červnu bez obvyklých příprav a plánování. Vlastně jsem ještě dvě hodiny před odjezdem nevěděla, jestli pojedu.
Kdy pečující osoba potřebuje odjet: Moje zkušenost s péčí o nemocnou matku
Pečovala jsem více než rok o svou těžce nemocnou maminku. Náš vztah nebyl jednoduchý, ale já jsem se rozhodla o ni postarat. Poslední měsíce byla v paliativní péči, a i když jsem jí i pomocí kraniosakrální terapie zřejmě prodloužila život, její čas se pomalu naplnil.
Nechtěla jsem utéct od reality, ale nutně jsem potřebovala nabrat síly, abych ji zvládla doprovodit až do konce. V náročné péči jsem neměla dost času, abych se pořádně nadechla. Odjela jsem proto na 10 dnů do Španělska na méně známou Camino Lebaniego. A musím říct, že mi to velmi pomohlo. Maminka doma v péči mých dcer počkala, než se vrátím. Zemřela 8 dní po mém návratu.
Sebe zachraňte jako první
Chci se podělit o své zážitky z cesty trochu jinak, než to dělám obvykle. A oslovuji tentokrát hlavně všechny pečující osoby, které si občas připadají provinile, že potřebují čas a prostor pro sebe. Snad vám můj příběh ukáže jinou perspektivu: Jen člověk, který má sílu, se může starat o druhé. Je to jako s kyslíkovou maskou v letadle, kterou si musíte nasadit nejdříve sami, a až potom můžete pomáhat druhým. Někomu stačí k regeneraci malá procházka parkem, jinému četba knížky. Hlavní je najít si čas sám pro sebe. Já jsem byla po měsících péče v situaci, kdy jsem potřebovala odjet někam daleko, byť jen na pár dnů. A sáhla jsem po svém osvědčeném receptu na těžké životní situace – vydala jsem se do Španělska na Camino.
Camino bez diplomu a razítka
Pro svou pouť jsem si vybrala méně známé Camino Lebaniego, které vede nádhernými španělskými horami. Trasa začíná v San Vincente a vede do kláštera San Toribio. K tomuto poutnímu místu v horách směřuje více cest. Prý tam mají kus Ježíšova kříže a celé místo má zajímavou historii, ale já jsem ho nakonec neprozkoumala. Neměla jsem čas si nastudovat informace a přišla jsem tam ráno, kdy byl klášter zavřený. A protože tato pouť byla opravdu jiná, spontánní a vlastně trochu punková, pokračovala jsem v cestě dál. Nevyzvedla jsem si ani diplom o absolvování pouti. Šlapala jsem dál, protože mě čekal dlouhý přechod hor a chtěla jsem se vyhnout odpolednímu vedru.
Spontánní změna trasy
Několik dní jsem pokračovala po Camino Valdiniense a pak v Cictierně zatočila doleva a dala jsem si jednu etapu Camina Olvidada. Z nostalgie, kvůli vzpomínkám na místa, kde jsem před lety spala v horách a kolem mě chodila zvířátka. A ještě jsem se v Albergue potkala se Sonjou, kterou jsem si tenkrát oblíbila a moc rády jsme se znovu viděly. Kdybych pokračovala po Camino Valdiniense dál, čekaly by mě už jen tři celkem nudné dny na cestě do Leonu. Výhledy jsou neuvěřitelně krásné, a i když je to vlastně turistická oblast, lidi potkáte po jednotlivcích. Ne jako fronty na kopec v Tatrách. Pokud milujete hory a nabíjejí vás tak jako mě, určitě tuto stezku doporučuju.
Punk jako způsob cesty
Když jsem zmínila ten punkový rozměr camina, tak tentokrát jsem opravdu na své spolupoutníky působila jako někdo úplně jiný. Spoustu věcí jsem nechávala náhodě. Doma mě vnímají jako pečlivou, zodpovědnou šprtku, která má vše přesně naplánováno. Tak tady jsem některé dny ani nevěděla, kde budu spát. Zato jsem zase začala znovu vnímat, kdo jsem, jak se cítím nebo co vůbec necítím. Ve srovnání s tím, co jsem zažívala doma, mi tady všechno přišlo velmi legrační. Všechny problémy, na které jsem narážela při své pouti, byly malé a bezvýznamné. Smála jsem se s ostatními poutníky, mluvila jsem s nimi základní španělštinou a spala jsem jako zabitá. Ve vlaku, v autobuse, v ubytovně plné hlučících lidí. Tělo se vypnulo a hlava s ním.
Síla nezávislosti
Mohla jsem si dopřát pár dní být sama sebou a sama se sebou. Nakonec mi vždycky někdo pomohl. Doma se o maminku staraly mé dvě dcery. Měla jsem domluveného kamaráda ze Španělska, že by mě svezl z hor někam k veřejné dopravě, kdybych se musela předčasně vrátit. Ale naštěstí to nebylo potřeba. Našla jsem levné letenky tam i zpět. Trasu a všechno kolem pouti jsem řešila až za pochodu. Z náročných přechodů hor jsem se radovala a skoro pořád jsem se smála. Užila jsem si jedinečnou atmosféru camina a dobila baterky.
Pouť jako rituál
Krásné španělské hory jsou pro mě zdrojem síly. Krmím se očima a ta rytmická chůze a pravidelný dech jsou jako dynamická meditace. Pouť je starodávný rituál, není to jen turistika v malebné krajině. Lidé jdou na pouť z nějakého důvodu, potřebují vyřešit něco ve svém životě nebo za něco poděkovat. Najít sama sebe. Já jsem hledala sílu na rozloučení s maminkou a pochopila jsem i řadu dalších věcí. Třeba že se člověk nemusí ospravedlňovat před ostatními za to, že dělá to, co potřebuje udělat. Každý si musí sám zvážit, co je pro něj nejlepší, i když to lidé kolem něj možná nechápou. Pečující osoby často zavírají oči nad svými vlastními problémy a pak se pomalu začnou skládat. Vyhoří. A někdo se bude muset postarat i o ně.
Síla sebedůvěry
Vrcholy mě neskutečně zdrojují — ten nadhled a sebedůvěra, že jsem to zvládla.
Uvědomila jsem si, že si poradím se spoustou věcí sama. Umím si naplánovat trasy podle svých sil, najít správné lidi ve správný čas, nebojím se jít do neznámých situací. Všechno na světě má nějaké řešení. Camina mě naučila věřit si, že to zvládnu. Načerpala jsem síly a odhodlání, přesto jsem na konci plakala a bála se vrátit domů. I tak jsem odjela a ukázalo se, že v pravý čas. Maminka na mě počkala. Na dva dny uvízla mezi oběma světy a nechtělo se jí odejít. Prováděla jsem další rituály a byla jsem tam pro ni až do konce. Myslím, že bez té posilující pouti bych to možná nezvládla.
Plány na dokončení pouti
Když píšu tyto vzpomínky na krátké, ale intenzivní camino, už mám další letenku. Chci svou pouť dokončit a dojít až do Santiaga a pak k moři. Sbalím si s sebou něco mamčiného a vydáme se na tu cestu společně.