Co mi došlo, když byl zlín plný indiánů

Dětství, zdraví a zdroje, které si neseme do dospělosti

V pátek jsem šla přes Zlín a všu­de byli indi­á­ni.

Malí i vel­cí. Děti, rodi­če a občas i pra­ro­di­če. Na hla­vách ruč­ně vyro­be­né čelen­ky s peřím, úsměvy na tvá­řích a všu­de kolem atmo­sfé­ra zlín­ské­ho fil­mo­vé­ho fes­ti­va­lu.

Mám tyto dny ráda.

Dět­ství má mno­hem vět­ší vliv na náš život, než si vět­ši­na lidí při­pouš­tí.

Dnes už to vidím nejen ve svém vlast­ním živo­tě, ale i ve své prá­ci. Setká­vám se s lid­mi, kte­ří při­chá­ze­jí s bolest­mi zad, hla­vy, krč­ní páte­ře, s úna­vou, stre­sem nebo dlou­ho­do­bý­mi zdra­vot­ní­mi potí­že­mi. A vel­mi čas­to se uká­že, že jejich pří­běh neza­čal minu­lý rok ani před pěti lety, ale mno­hem dří­ve.

Dětství si neseme s sebou

Moje vlast­ní dět­ství neby­lo jed­no­du­ché. Když se na něj dnes dívám s odstu­pem, vidím dva lidi – své rodi­če –, kte­ří si nes­li vlast­ní zra­ně­ní a neu­mě­li s nimi zachá­zet lépe.

Jen­že ved­le toho jsme tu byli my, děti. A naše potře­by čas­to zůstá­va­ly někde na okra­ji.

Jako dítě jsem si dlou­ho mys­le­la, že když něco potře­bu­ji, když plá­ču nebo když mi není dob­ře, je něco špat­ně se mnou. Dnes si mys­lím něco jiné­ho. Vět­ši­na dětí je v pořád­ku. Jen někte­ré vyrůs­ta­jí v pod­mín­kách, kte­ré pro ně nejsou dob­ré.

A tělo si to čas­to pama­tu­je.

Někdo se celý život bojí pro­je­vit svůj názor. Někdo má pocit, že musí být doko­na­lý. Někdo se neu­stá­le sna­ží zaslou­žit si při­je­tí. A někdy se to pro­mí­tá i do zdra­ví.

Když se příběh zapisuje do těla

Psy­cho­so­ma­ti­ka se zabý­vá tím, jak spo­lu sou­vi­sí naše pro­ží­vá­ní a tělo. Kanad­ský lékař Gabor Maté, kte­rý se dlou­ho­do­bě věnu­je trau­ma­tu, čas­to upo­zor­ňu­je na to, že mno­hé naše potí­že nejsou znám­kou sla­bos­ti nebo selhá­ní, ale při­ro­ze­nou reak­cí na pod­mín­ky, ve kte­rých jsme vyrůs­ta­li.

Někte­ré smě­ry hle­da­jí sou­vis­los­ti i mezi zku­še­nost­mi z dět­ství a chro­nic­ký­mi či auto­imu­nit­ní­mi one­moc­ně­ní­mi. Lid­ské tělo je slo­ži­té a jed­no­du­chá vysvět­le­ní nee­xis­tu­jí. Přes­to pova­žu­ji za důle­ži­té dívat se nejen na sympto­my, ale i na pří­běh člo­vě­ka.

Ve své pra­xi čas­to vidím, že když člo­věk začne své­mu pří­bě­hu lépe rozu­mět a pře­sta­ne sám se sebou bojo­vat, při­ne­se mu to vět­ší klid a někdy i nový pohled na jeho obtí­že.

Naštěstí existují zdroje

Naštěs­tí se do nás neo­tis­ku­jí jen těž­ké věci.

Stej­ně důle­ži­té jsou i hez­ké vzpo­mín­ky a zážit­ky. V kra­ni­o­sa­král­ní tera­pii říká­me zdro­je věcem, lidem, mís­tům nebo vzpo­mín­kám, kte­ré nám dodá­va­jí pocit bez­pe­čí, rados­ti a síly.

Někdy kli­ent vzpo­mí­ná na prázd­ni­ny u babič­ky, na les, na své­ho psa nebo na mís­to, kde mu bylo dob­ře.

Prá­vě to jsou zdro­je. Když pro­chá­zí­me stre­sem, nemo­cí, úna­vou nebo těž­kým život­ním obdo­bím, pomá­ha­jí nám zno­vu najít pev­nou půdu pod noha­ma a vytvá­ře­jí pod­mín­ky, ve kte­rých se tělo i psy­chi­ka mohou lépe zota­vo­vat.

Mož­ná prá­vě pro­to mám ráda fil­mo­vý fes­ti­val ve Zlí­ně.

Proč mám ráda filmový festival

Nejen pro­to, že jsem na něj cho­di­la se svý­mi dět­mi. Ale i pro­to, že je to něko­lik dní, kdy je měs­to plné dětí, smí­chu, her, barev a pří­jem­né atmo­sfé­ry.

Když pro­chá­zím mezi indi­á­ny, Krteč­ky, klau­ny a rodi­na­mi s dět­mi, při­po­mí­ná mi to něco důle­ži­té­ho.

Že zdra­ví nesou­vi­sí jen s léka­ři, léky nebo tera­pi­e­mi.

Sou­vi­sí také s tím, kolik rados­ti, bez­pe­čí, blíz­kos­ti a dob­rých zážit­ků máme ve svém živo­tě.

Někdy sta­čí zajít na fil­mo­vý fes­ti­val, pro­jít se par­kem nebo si vzpo­me­nout na prázd­ni­ny u babič­ky.

A někdy potře­bu­je­me pod­po­ry tro­chu více.

A prá­vě pro­to jsem tady i já.

Ať už při­jde­te na kra­ni­o­sa­král­ní tera­pii nebo za mnou do tep­lé vody na WATSU, spo­leč­ně bude­me hle­dat to, co vám pomů­že zís­kat více kli­du, pro­sto­ru a opo­ry.

Pro­to­že někdy sta­čí malá věc. A někdy je v pořád­ku nechat si pomo­ci.