Camino de Santiago —  cestovatelská beseda

Moje první cestovatelská beseda v Klubu podnikatelek ze Zlínska

Minu­lý pátek 28. 11. 2025 jsem měla svo­ji úpl­ně prv­ní ces­to­va­tel­skou bese­du o ces­tě, kte­rou milu­ji, Cami­no de San­ti­a­go. Byla to nád­her­ná zku­še­nost. Klub pod­ni­ka­te­lek ze Zlín­ska napl­nil svo­ji malou díl­nu do posled­ní­ho mís­ta a při­šlo asi dva­cet úžas­ných lidí – pře­váž­ně žen, ale dora­zi­li i muži. A mezi nimi i moje nejmlad­ší deví­ti­le­tá fanyn­ka, kte­rá měla nako­nec úpl­ně nej­víc otá­zek.

Mlu­vi­la jsem o všech svých pěti cestách – o růz­ných tra­sách, mapách, o mís­tech, kte­rá mě zasáh­la, i o drob­ných tra­pa­sech, kdy jsem se ztra­ti­la, něco zapo­mně­la nebo něko­ho potka­la úpl­nou náho­dou. Atmo­sfé­ra byla zví­da­vá, ote­vře­ná a vel­mi sdí­le­cí. Lidé měli plno dota­zů – prak­tic­kých i osob­ních. A nej­ví­ce mě pře­kva­pi­la prá­vě naše nejmlad­ší účast­ni­ce. Je jí devět, pta­la se úpl­ně na všech­no a ozná­mi­la mi, že jed­nou bude taky ces­to­va­tel­ka. Domlu­vi­ly jsme se, že až bude mít svou vlast­ní bese­du, při­jdu jí fan­dit.

Nejsem výjimečná – jen odhodlaná (a dobrodružná)

Čas­to říkám, že jsem dob­ro­druž­ná pova­ha, ale nijak výji­meč­ná svý­mi schop­nost­mi. Nejsem spor­tov­ky­ně a roz­hod­ně nejsem „neo­hro­že­ný typ“. Spous­ty věcí se bojím. A přes­to jsem tyto ces­ty ušla – ne díky super schop­nos­tem, ale díky oby­čej­né tou­ze a roz­hod­nu­tí vyra­zit. A tohle sdí­lím pro­to, abych povzbu­di­la i ostat­ní: aby si šli za svou vlast­ní ces­tou. Nemu­sí vést do San­ti­a­ga. Mož­ná vás láká učit se nový jazyk, začít tan­co­vat, šít, nebo pod­nik­nout něco, co vás láká a čeká na svůj prv­ní krok.

A taky o tom, že pokud chce­me vydr­žet cho­dit svě­tem v jakém­ko­li věku, je potře­ba o tělo pečo­vat. Já sama cho­dím na kra­nio, na WATSU, a dělám dal­ší věci pro to, abych moh­la i po pade­sát­ce své tělo pou­ží­vat s rados­tí a nebo­le­lo mě žít v něm.

Bese­da měla název „Cami­no de San­ti­a­go – Kam až je schop­ná pod­ni­ka­tel­ka 50+ zajít“. A sou­dě pod­le plné míst­nos­ti, zvě­da­vých otá­zek a krás­né atmo­sfé­ry neby­la posled­ní.

Pokud bys­te i vy chtě­li sly­šet pří­běhy z Cest, podí­vat se na fot­ky, pro­hléd­nout si moji výba­vu a poslech­nout si, co všech­no mě ty ces­ty nau­či­ly — ráda při­je­du i k vám. Sta­čí se ozvat.